Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kabardinský kůň

je jako plemeno připomínán už v 16. století. V 17. století se stal proslulým nejprve ve státech sousedících s Kavkazem (Rusko), ale později ještě dál, až se stal dokonce nejlepším horským koněm někdejšího SSSR. Tito koně měli pozoruhodnou schopnost překonávat strmé horské průsmyky. Měli také neomylný orientační smysl, díky kterému mohli pokračovat v cestě i potmě nebo za husté horské mlhy. Plemeno je přirozeně houževnaté i odolné a jako mnoho asijských plemen úžasně vytrvalé. Během závodu v roce 1935 a 1936 při cestě kolem Kavkazu urazili kabardinci 3000 km za 37 dní při špatném počasí. Takový výkon nebyl zaznamenán u žádného jiného plemene. Během ruské revoluce v roce 1917 bylo mnoho kabardinských koní ztraceno. Ovšem již v roce 1920 se v hřebčínech Kabardin-Balkar a Karačajevsko-čerkeském začalo pracovat na záchraně a zušlechtění plemene.Následkem toho byl odchován silnější typ,vhodnější pro zemědělství a také pro armádu. Kabardinský kůň byl zušlechtěn a dosáhl větších rozměrů díky mohutnému přílivu krve perských, arabských a turkmenských koní. Kabardinec má silnou stavbu, robustní trup a suché nohy. Chody jsou energické a vysoké. Úhrnem lze říci, že není rychlý, ale má hladký krok a také klus i cval jsou lehké a příjemné. Nejlepší kabardinci pocházejí z hřebčínů Malokaračajevského a Malkina (Rusko).



Kathiawari

Originální indické plemeno nese jméno svého domova, poloostrova Káthiávár ve státě Gudžarát na severozápadě Indie. Jeho předky byli místní malí, velmi skromní koníci, zušlechtění krví arabů. Ti se do Indie dostávali zejména při ztroskotání arabských lodí přepravujících koně na východní trhy. Nebyli to přirozeně plnokrevníci z význačných chovů, ale i tak dodali původně malým, jen 130 cm vysokým, nevzhledným místním koním ušlechtilejší vzhled a kvalitnější chody, aniž by došlo ke ztrátě původní tvrdosti.

Kathiawarský pony nese tento název vlastně neprávem, protože bývá vysoký 140 – 150 cm, někdy i více. Jeho nejnápadnějším znakem je utváření ušních boltců. Jsou poměrně dlouhé, neobyčejně pohyblivé, jejich špičky jsou stočeny dovnitř a nad temenem se dotýkají. Hlava je delší než u araba, profil je obyčejně rovný, ale čelo široké a velké oči vystouplé. Trup je poměrně dlouhý, nohy dosti vysoké, suché, zadní mívají šavlovitý postoj. Malá kopyta jsou velmi pevná, obejdou se bez podkov. Zbarvení je velmi rozmanité, běžní jsou hnědáci, ryzáci i vraníci, ale mohou být i strakáči, bělouši nebo krémoví. Povaha je nevyrovnaná, někteří koně jsou příliš temperamentní a lekaví. Všichni však vynikají odolností a vytrvalostí a jsou skromní jako koza. Kathiawari sloužil původně jako všestranný, především jízdní kůň a rozšířil se po celé Indii. V poslední době se těší velké pozornosti jako cenné domácí plemeno. Slouží k reprezentaci v indické armádě a při různých slavnostech, kdy v malebných ozdobách vypadají zajímavě.


Kathiawarští ponyové mají zvláštně utvářené boltce

Knabstrupský kůň / Knabstrup

Zajímavě skvrnitý dánský kůň, pojmenovaný podle velkostatku, kde vznikl, není příliš starobylý. Za napoleonských válek, tedy na počátku minulého století, koupil dánský řezník Flaebe od španělského důstojníka klisnu, které se začalo říkat Flaebehoppen. Řezník ji prodal soudci Lunnovi a ten ji dal nakrýt frederiksborským hřebcem. Potomci byli drobnější než frederiksborgové, ale uchovali si nápadné skvrnité zbarvení po matce, běžné u španělských koní až do 19. století. Původní knabstrup byl tygr, bělouš s nepravidelnými, nejčastěji hnědými skvrnami. Po španělské matce zdědil ještě klabonos, mohutný kratší krk, strmější lopatku a mocnou svalnatou záď. Byl to kůň výkonný, ale neúhledný, a tak byl dále šlechtěn. Dnešní typ se postavou i zbarvením podobá spíš appaloose.

Knabsktrupský kůň na pastvě

V kohoutku měří kolem 155 cm a má mnohem jemnější hlavu s rovným profilem, čímž se liší od původního typu. Výrazné oko má podobně jako u appaloosy dobře viditelné bělmo. Kohoutek je výrazný (to jeho předek neměl), hřbet svalnatý a silný. Krk je delší, štíhlý, hříva a ohon jsou velmi řídké, záď zaoblená, mocná, zadní nohy silné, s výraznými hlezny. Kopyta jsou dost plochá, rohovina často pruhovaná. Skvrnění má zasahovat až ke kopytu a má být co nejvýraznější. Většinou už nebývá čisté, srst je obvykle smíšená. Knabstrup má výbornou povahu, zakladatelka plemene proslula učenlivostí a ovladatelností. Původně to byl kůň vysloveně pracovní. Moderní typ si zachoval učenlivost i ochotu k práci, ale používá se jako jezdecký kůň a také pro cirkusovou drezúru.

Knabstrup - hlava

Kreolský kůň / Criollo

Jak ukazuje jméno, vznikl criollo v Jižní Americe ze španělských předků, pocházejících z křížení původních španělských poníků, jako je např. sorraia, s berbery a araby. Španělští koně různého stupně ušlechtilosti i vlastností prošli za 300 let života v Novém světě nelítostným výběrem. Museli se přizpůsobit odlišnému podnebí, potravě, zacházení i docela jiným úkolům. Tak vznikl nevysoký koník, který má nárok na titul nejtvrdšího koně na světě. Žije na obrovském území, a proto pod tímto jménem najdeme koně velmi rozdílné. Především existuje proslulý, dost ušlechtilý criollo argentinský a jemu blízký criollo uruguayský. Svého criolla má i Brazílie, ovšem pod ten pojem se zahrnují i místní typy koní z Peru (pobřežní costen~o a horský morochuco), z Chile (chileno) a z Venezuely (planeto). Zrod criolla můžeme položit do r. 1535, kdy byly do Jižní Ameriky dovezeny první skupiny španělských koní.

Criollo měří 135 - 155 dm, je silný, kostnatý, má svalnaté tělo a krátkou, širokou hlavu s rovným profilem a výraznýma očima. Uši má krátké, vztyčené. Hruď je hluboká, krk dobře nasazený, hřbet krátký, bedra silný. Záď je svalnatá a nohy krátké s pevnými klouby a tvrdými kopyty. Povoleny jsou všechny barvy, ale přednost se dává plavákům, strakáčům, červeným a černým běloušům a palominům. Žádané je ochranné zbarvení. Je to všestranný, odolný a vytrvalý jezdecký kůň. Používají ho haurové. Křížen s plnokrevníky dává vynikající angloargentince nebo pólo-poníky. Výběrem lze získat vynikající vytrvalce. Povaha criolla však bývá svérázná.


Kůň Převalského - kertag

Poslední divoký kůň-kertag, snad ještě žije v pustinách Mongolska, v poušti Gobi a v pohraničních horách severní Číny. Ještě před tisíci lety se vyskytoval v celém stepním pásmu východní a střední Asie. Jeho ústup zavinil lov, ale hlavně pastevci, kteří potřebovali vodu a pastvu pro vlastní stáda. Divoký kůň byl již před desítkami tisíc let lovnou zvěří pračlověka, který zanechal jeho portréty na stěnách jeskyní. Ovšem portréty "převaláků" z západoevropských nalezišť patří podle názoru odborníků velmi podobnému, na konci doby ledové vyhynulému koni sprašovému (E. germanicius).

Kůň Převalského je robustní, 125-145 cm vysoký, s nápadně velkou hlavou. V letní srsti je tmavě plavý až červenohnědý, v zimě mnohem světlejší. o hřbetě se mu táhne černý "úhoří pruh". Nohy, krátká stojatá hříva a ocas jsou tmavé až černé, zebrování na nohách není pravidlem. Dlouhé žíně jsou jen po stranách ocasu, ne dokola jako u domácích koní. Zimní srst je nápadně dlouhá a hustá, na nohách prodloužená v malý rous, na lících u hřebců licousy. Pouštní typy kertaga byly drobné, zvířata z chladných hor byla vyšší, silnější a měla i odlišnou barvu. Kertagové žijí v rodinných skupinách, tabunech, ovládaných jedním dospělým hřebcem. Hřebec stádo chrání, vůdčí roly má nejstarší klisna. Tabuny se pak volně sdružují do větších stád. Koně mají své domovské území, které značkují trusem a močí. Kůň Převalského byl vyhuben, nepatrné zbytky žijí skrytě. O záchranu druhu se postaraly zoologické zahrady a ochranáři, kteří nyní usilují o vysazení kertaga zpět do přírody v Mongolsku.

A takhle se tu náš rod pase už hóóódně dlouho.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

MÁLO..

(HVFO, 11. 3. 2007 9:29)

MYSLÍM JSI ŽE KONÍ OD K JE MNOHEM VÍCE NEŽ JENOM TŘÍ A NEWÍM PROČ PÍŠEŠ MILLION RUBRIK PLEMENA KONÍ OD A PLEMENA KONÍ OD B ....ATD A PROČ NENAPÍŠ RUBRIKU PLEMENA KONÍ???ZDÁ JSEM MI TO LEPŠÍ ALE MÁŠ CELKEM HEZJKÝ STRÁNKY NO........................AHOJ

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA