Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rytíř a jeho kůň

 

 

 

Píše se rok 711. Mauři obsazují Španělsko a křesťanská Evropa jim není schopna čelit. Je třeba vytvořit vojenskou moc, která se dokáže postavit Maurům a zastavit jejich výboje. Válečné úspěchy Mauů či Saracénů spočívají především v dokonalém využívání jízdních oddílů vojska, které jsou rychlé, pohyblivé a mají úžasnou manévrovací schopnost. Evropské armády jsou doposud podle zastaralých římských vzorů tvořeny převážně pěšími oddíly a to ať už lehkými či těžkooděnými. Pokud mají v budoucnu úspěšně čelit maurským vpádům, musí si evropské mocnosti vybudovat také životaschopnou jezdeckou armádu.

 

Tento nelehký úkol na sebe bere Karel Martel, majordomus franského státu za Merovejců, zvaný „Kladivo křesťanství“. Pouští se do reorganizace franské armády a jako protiváhu maurské lehké jízdy vytváří jednotky disciplinovaných, těžce vyzbrojených rytířů. Je však třeba vyšlechtit koně, dostatečně velké, aby unesli tyto obrněné muže, koně současně ohnivé a odvážné.

 

Dochází ke křížení pomalých lesních koní s teplokrevníky ukořistěnými u Arabů a výsledkem jsou koně, které bychom mohli přirovnat k hrubší a méně pohyblivé formě dnešních frísů nebo snad peršeronů, s výškou v kohoutku kolem 150 cm.

 

Franští rytíři, pomalejší, ale dvakrát těžší než maurští jezdci, jezdí na koni s nohama napjatýma dopředu a opírají se o široký zdvižený okraj sedla a třmeny. Sedlo je pevné, jeho základem je dřevěná kostra, je dostatečně hluboké, s vysokými okraji na obou stranách. Třmeny, které se v Asii používají od 4. stol. př.n.l., jsou v Evropě novinkou a poprvé se objevují právě v Martelově armádě.

 

Když roku 732 v bitvě u Poitiers zaútočí Maurové na kompaktní šik rytířů, rozbíjí se jejich útoky, jako by se odrážely od ocelové stěny. Pak rytíři vyrazí k protiútoku a síla jejich nárazu srazí maurské oddíly na kolena. Martelova armáda vítězí a rytíř na koni, vtělení řádu a spravedlnosti, se stává symbolem válečníka až do konce 15.století.

 

Není pochyb o tom, že rytíři byli zkušenými, nezřídka dokonalými jezdci. Rytíř držel otěže v levé ruce, na jejímž předloktí měl navlečen štít. Pravá ruka musela zůstat volná pro ovládání zbraně. To znamená, že musel velmi účinně využívat nohou k pobídnutí koně nebo k zesílení pokynů, které koni dával uzdou. Na vnímavosti a poslušnosti koně často závisel rytířův život, a tak byly často používány dnes až hrůzu vzbuzující dlouhé špičaté ostruhy a udidlo s pákou.

 

Stejně jako rytíř chránil zbrojí sebe, vyvíjela se i ochrana jeho čtyřnohého společníka. Znamenalo to další váhové zatížení (nejtěžší „koňské“ turnajové zbroje váží až 100 kg) , na druhé straně však již kůň nebyl tak lehce zranitelný.

 

Psaných zpráv o středověkém způsobu ježdění je velice málo. Váleční koně, tzv. destriers (z latinského dextrarius, pravý - po pravé straně vodil panoš nebo štolba pánova koně na cestách) se učili vyhazovat dozadu, otočit se kolem zádi, vzepnout se na zadních a z tohoto postavení udělat skok vpřed. Cviky byly čistě účelové a na bitevním poli velmi užitečné. Rytíř jezdil na válečném koni pouze do bitvy nebo na turnaj, jinak používal koně lehčího.

 

S ústupem rytířských časů dochází i k jinému využití válečného koně. Podívejme se teď na několik

 

plemen, která se – v mírně pozměněné formě – zachovala až do dnešní doby. 

 

Peršeron

 

    

 

 Pochází z kraje Perche v Normandii a je jedním z nejelegantnějších chladnokrevných koní. Jeho předchůdci nejspíše nesli rytíře v bitvě u Poitiers a vznikli křížením arabských a těžkých lesních koní. K dalšímu přílivu orientální krve dochází po 1.křížové výpravě, kdy Robert, hrabě z Rotrou, dováží ze Svaté země arabské plemeníky. Během dlouhých let peršeron sloužil jako válečný, kočárový, selský i jezdecký kůň. Oproti jiným těžkým plemenům je velmi adaptabilní a snadno se přizpůsobuje rozličným přírodním podmínkám.

 

Obvyklé zbarvení je bělouš grošák, ale vyskytuje se i barva vraná, příležitostně i hnědá, rezatá nebo zbarvení mourek. Průměrná výška plemene je 168 cm, ale může být i mnohem vyšší – peršeron Dr.Le Gear z USA, největší kůň na světě, měřil v kohoutku 213 cm.

 

Fríský kůň

 

 

 Tradiční oblastí chovu fríských koní je (jak jinak) Frísko na severu Nizozemí. První zmínky o nich pocházejí již z 1. stol. n.l. a o tisíc let později je sedlali fríští rytíři a jejich němečtí sousedé při cestách do Svaté země.

 

Typické vlastnosti plemene (vytrvalost, nenáročnost, síla a učenlivost) se ještě prohloubily křížením s pouštními koňmi během křížových výprav i záměrným křížením s andaluským koněm, ke kterému dochází v průběhu 16. a 17. století. Fríský kůň se stal předkem mnoha dnes významných plemen, např. norského „dole gudbransdala“ nebo shirského koně. V současné době se využívá k práci na venkově, jako kočárový a drezůrní kůň.

 

Fríský kůň je vždy vraník, s průměrnou výškou 163 cm. Krásu tohoto plemene jsme mohli obdivovat např.

 

ve filmu Jestřábí žena.

 

 Norik

 

 Předkové norika byli patrně těžcí váleční koně, kteří se chovali v Juvavu (blízko dnešního Salcburku) a kteří také sloužili k tahu a nošení břemen. Menší, těžcí koně vynikali jistým chodem a dobře se hodili i k náročné práci v horských oblastech. Nejlepší se chovali v okolí Gross Glockneru a v Tyrolsku. Péči o chov převzaly v 16. stol. kláštery a salcburský arcibiskup založil ve městě nový hřebčinec. Vlastnosti plemene se upevnily a zlepšily. Dnešní norik je přizpůsobivý, pohyblivý a velmi silný. V současné době se užívá především k práci v lese.

 

Norici se chovají v různých barvách, nejčastější jsou ryzáci, pak hnědáci, vraníci a vzácněji i skvrnití tygři.

 

Výška se pohybuje mezi 163-173 cm.

 

 Ardenský kůň 

 

   

 

Původní oblastí chovu mohutných ardenských koní je pohoří Ardeny v Belgii a Francii. Tvrdé horské podmínky daly vznik otužilému, silnému plemeni. O ardenských koních píše už řecký historik Herodotos a tito původně malí, rozložití koně byli základem pro vznik velkých koní středověku. Později se využívali především jako tažní koně pro dělostřelectvo. Byli to jediní koně, kteří díky své otužilosti přežili Napoleonovo neúspěšné tažení do Ruska v roce 1812.

 

Dnešní arden je mohutný, svalnatý, výkonný, s tvrdou konstitucí. Je mimořádně učenlivý a snadno ovladatelný. Přesto se chová většinou pro masný trh a jen místy je užíván k těžkému tahu.

 

Nejčastější zbarvení ardena je červený nebo železný bělouš, tmavý nebo játrový ryzák a hnědák. Přípustní jsou tmaví hnědáci, světlí hnědáci a žluťáci, zatímco vraníci, grošáci a jiné barvy už ne. Výška plemene je 160 cm a více.

 

 Buloňský kůň

 

   

 

 Centrem chovu plemene bylo Boulogne na severu Francie. V dobách křížových výprav dva vynalézaví chovatelé, Eustach, hrabě z Boulogne, a Robert, hrabě z Artois, začali křížit místní koně s orientálními. Výsledkem byl pohyblivý válečný kůň, jehož hmotnost a síla se dále zvyšovala křížením s těžkými německými hřebci z Meklenburska a velkými koňmi ze severu. V 16. století dochází k přílivu španělské krve a plemeno se začíná dělit na dva typy – menšího mareyeura, vytrvalého a rychlého koně využívaného zejména pro rychlou přepravu lehkých nákladů, a většího koně, využívaného v zemědělství. Menší typ se do dnešní doby nezachoval.

 

Současný buloňský kůň je velmi půvabný, rychlý a energický. Plemeno je známé schopností udržet vysokou rychlost na velké vzdálenosti. Přesto se dnes chová především pro masný trh.

 

Převládající barva plemene je bílá, vyskytují se i hnědáci nebo ryzáci. Buloňský kůň dosahuje průměrné výšky 168 cm.

 

 Brabantský kůň

 

   

 

 Ve středověku známý jako flanderský kůň, je starobylé plemeno vzniklé patrně z těžkého lesního koně. Hrálo významnou roli při vývoji ostatních chladnokrevných plemen, a přestože se do Belgie často dostávali koně cizího původu, místní chovatelé se bránili přílivu cizí krve a vyšlechtili jedinečného těžkého koně, všestrannějšího než většina ostatních plemen a vyznačujícího se mimořádnou silou.

 

Brabantský či belgický chladnokrevník je dodnes jedním z nejrozšířenějších chladnokrevných plemen.

 

Je proslulý svým klidným temperamentem a využívá se především v zemědělství a při práci v lese. Typická barva plemene je hnědá, vyskytují se i ryzáci, plaváci a červení bělouši. Výška se pohybuje mezi 168-173 cm.

 

 Něco pro Saracény:

 

 V islámu se kůň nazývá „nejvyšším požehnáním“. Péče o koně a hospodaření s nimi byly vtěleny do hadítu, tradičních příkazů Prorokových: „Kdo krmí koně pro vítězství náboženství, poskytuje Bohu velkolepou půjčku.“ Ano, islám potřeboval armádu jízdních bojovníků, kteří měli koně vynikajících kvalit. Arabové, zkušení a nadšení jezdci, chovali koně odedávna. První zmínky o koních arabského typu sahají už do r. 2500 př.n.l.

 

Koně muslimské armády byli malí, velmi houževnatí a pohybliví, ne vyšší než 142 cm. Jezdci měli krátké třmeny a jezdili s pokrčenými koleny. Tak mohl lučištník, který se postavil v třmenech, nejúčinněji využít svou zbraň. Tato pozice umožňovala jezdci i snadné přenesení váhy při boji s krátkým mečem, předchůdcem šavle, kdy sekal směrem dolů.

 

 Arabský kůň

 

   

 

 Označuje se jako zdroj všech světových plemen. Jeho krev koluje v mnoha plemenech, ale největším přínosem byl jeho podíl na vzniku anglického plnokrevníka.

 

Kmeny Beduínů se učily rodokmeny svých koní zpaměti. Úzkostlivě střežily čistotu chovu a díky vyloučení vnějších vlivů vznikl kůň nezaměnitelného vzhledu, typu i pohybu. Drsné prostředí a tvrdé podmínky kočovného života dodaly koním silnou konstituci a stavbu těla, pevné zdraví a otužilost.

 

V Evropě se vliv arabského koně projevuje poprvé v 8. století, avšak jeho chov se začíná naplno rozvíjet až ve století osmnáctém. Dnešní arab je chován po celém světě a jeho výška se pohybuje kolem 150 cm.

 

 Berberský kůň

 

   

 

 Pochází ze severní Afriky. I on ovlivnil řadu plemen, např. andaluského koně.

 

Berber je kůň proslulý neuvěřitelnou tvrdostí, velkou životní silou, obratný a na krátkých tratích velmi rychlý. Má vysokou odolnosti proti horku a suchu a je velmi nenáročný na výživu.

 

Berber postrádá krásu a plavný pohyb araba a jeho nedostatkem je i méně spolehlivá povaha. Dodnes se hojně vyskytuje v Alžírsku, Maroku a Tunisu, kde slouží v tradičním jezdectvu sipáhiů.

 

Jeho barva je většinou bílá, ale vyskytují se i hnědáci či vraníci. Dosahuje výšky 147-150 cm.

 

 

 

A něco pro vikingy :

 

 Jutský chladnokrevník

 

   

 

 Pochází z Dánska. Jeho předkové jsou známi už z vikingských dob. Dochovalo se zobrazení dánských nájezdníků jedoucích na koních vzhledem velmi podobných současným jutlandům. Ve středověku sloužili jutlandi jako váleční koně. Byli dostatečně silní, aby mohli nést bojovníka v plně zbroji, a dost odolní, aby vydrželi všechny strasti válečného tažení. Bohužel dosti často také sloužili svým pánům jako chodící zásobárna masa. Vikingové měli ke koním podstatně pragmatičtější vztah a neuctívali je tak jako třeba franští nebo normanští rytíři.

 

Moderní jutland je statný, aktivní, vytrvalý a velmi ochotný pracovní kůň. V současné době se už jen zřídka využívá v zemědělství, zato však je často používán k tahu, z reklamních důvodů ve velkých městech a jako atrakce na přehlídkách a jezdeckých dnech. Můžeme jej spatřit např. v ulicích Kodaně, jak táhne pivovarský valník naložený sudy s pivem.

 

Jutský chladnokrevník se vyskytuje především jako tmavý ryzák s plavou hřívou a ohonem. Jeho výška dosahuje 157-163 cm.

 

 Islandský pony

 

   

 

 Předkové islandského ponyho byli na ostrov dovezeni v 9. a 10. století. Pocházeli – stejně jako první osadníci – především z Norska, ze Západních skotských ostrovů, z Irska a ostrova Man. V roce 930 islandský sněm Althing, nejstarší parlament na světě, zakázal zákonem dovoz jakýchkoliv cizích koní do země, což mělo za následek mimořádnou genetickou čistotu islandské populace koní.

 

Koně byli využíváni k jízdě, jako soumaři i jako zdroj masa (na ostrově nebylo možné chovat skot). Stávali se hrdiny legend i oběťmi bohům při slavnostních příležitostech. Koňské zápasy, krvavé boje mezi hřebci, byly pro Vikingy vzrušující podívanou, ale i způsobem, jak vybrat nejlepší chovné kusy.

 

V současné době vykonávají islandští koně všechny možné práce na ledovcích, lávových polích i v kamenitých pouštích. Slouží také ke sportu a jejich dostihy a přehlídky jsou na Islandu velmi oblíbené. Zvláštností islandského koně je schopnost zvládnout pět chodů – krok, klus, rychlý cval, pomalý mimochod – „skeid“ a rychlý mimochod, či spíše čtyřdobý chod – „tolt“.

 

Islandský kůň je neobyčejně svalnaté zvíře s těžkou hlavou a mohutným tělem. Vyniká velkou obratností a dokáže nést dospělého jezdce velkou rychlostí a bez únavy.

 

Vyskytuje se nejméně v 15 různých základních typech zbarvení. Jeho výška dosahuje 130-137 cm.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA